Kousek švédské poezie aneb Bruno K. Öijer

Možná jste to jméno už slyšeli. Öijer, beatník, zvláštní přednes! A pokud ne, přišla ta správná chvíle na seznámení!

Bruno K. Öijer bohužel do jazyka českého přeložen nebyl. To je věčná škoda, protože tento pán patří rozhodně mezi výrazné poéty severu. To dokládá i řada různých literárních cen - namátkou Bellmanpriset, Sveriges Radios Lyrikpris nebo Carl Emil Englund pris.
Debutoval začátkem 70. let a společně s dalšími tehdy tvořil v rámci básnické družiny Vesuvius, která se vymezovala vůči subjektivismu v poezii a modernismu. Šlo o jakýsi protest proti pomalu nastupující uniformitě v umění, snažili se tedy vnést do soudobého básnictví nové prvky. Bruno K. Öijer je takovou švédskou verzí beatnické poezie.

Na stránkách nakladatelství Wahlström och Windstrand píší o Öijerovi takto:
Extáze, zoufalství, pocit zmaru. Dechberoucí nádhera a zraňující krása. Černý anděl, šaman. To jsou slova, která si může spojit se jménem tohoto věčného rebela. Bruno K. Öijer je dnes ale především básníkem světové úrovně. Moderní klasik s romantickými kořeny.

Věčného rebela si ale nejspíš zapamatujete především díky jeho specifickému způsobu recitace. Öijer hodně dbá na melodickou stránku věci, často protahuje slova, odmlčuje se, čímž jim dodává na naléhavosti. Někdy je způsob jeho přednesu srovnáván s rockem. Inu, posuďte sami! Báseň se jmenuje Du fick aldrig veta.

A pro ty, co tímto jazykem nevládnou a chtěli by mít aspoň trochu představu, o čem báseň je, přikládáme Anežčin překlad :)

Nikdy se nedozvíš
že kdy jsi odešla, spočinul jsem
u tvého otisku v trávě, kde jsi ležela
přejel jsem rukou
po slehlé trávě
a jako bych lpěl a záleželo mi na tvé vzdálenosti víc
než jsem lpěl a záleželo mi na tobě samé
jako by už nic nebylo jako dřív
když ses vrátila
pronikla jsi
narušila jsi sílící bolest
a nikdy se nesmíš dozvědět, jak něžně a přitom rozhodně
jsem promlouval ke tvému stínu na trávě
jako bych už tehdy pro tebe truchlil
jako bych se pokoušel se smířit
s tím, co čeká nás všechny
a že cenou za lidské poznání
je pocit osamění
jenž už od počátku ničí a popírá
víru ve věčnou lásku