Ve vysílání jsme vám slíbili, že
všechno, co bylo řečeno, najdete i ve formě písmenkové. Tak tedy...!
Když přišli bratři Lumierové s
filmem na konci 19. století, netušili, jaký fenomén tím
vyvolají. Jejich otec dokonce odmítl přístroj doličný prodat,
protože podle něj stejně neměl žádnou komerční hodnotu. To se
ale pletl, protože o pár let později se filmu začali věnovat i
na severu.
Na počátku 20. století se tak
nepříliš velké Dánsko propracovalo dokonce na třetí příčku
tehdejší světové filmové produkce. Na kontě měli ročně
nějakých 400 filmů. V eroticky dusných filmech často hrála prim
nějaká femme fatale ničící muže svou ženskou silou.
Nepředstvaujte si ale osudovou žena amerického happy endu. Ta
dánská totiž byla nesmlouvavá. Idolem a hvězdou tohoto období
byla Asta Nielsen. Precizně ovládala gesta, mimiku a umění
vyjadřovat se drobným detailem.
Asta Nielsen ve filmu Hamlet z roku 1920
Osobností této doby, na kterou bychom
neměli zapomenout, protože sehrála významnou roli v této branži,
byl Carl Theodor Dreyer. Jeden čas žil příznačně v Německu,
kde si dánský film de facto držel monopolní postavení. svoje
nejslavnější dílo Utrpení panny orleánské však natočil v
Paříži; Podobně jako jeho švédský kolega Victor Sjöström si
hodně dával záležet na detailech, výrazech.
Ještě zmiňme, že v 60. letech
vznikl pod taktovkou Henninga Carlsena jeden z nejzásadnějších
skandinávských filmů vůbec, a to Hlad. V adaptaci Hamsunova
románu, zobrazujícího věrně společenskou situaci na přelomu
19. a 20. století, si chudého spisovatele zahrál známý Per
Oscarsson.
Norská kinematografie byla ještě v
meziválečném a poválečném období trochu nesmělá a jako
témata si volila hlavně odboj a válku, snad jako určitou formu
terapie. Mezinárodně známým se stal film Bitva o těžkou vodu,
vycházející ze skutečných událostí. Režie se ale konečně
postupně ujaly i ženy, jako příklad uveďme Lailu Mikkelsen a
Anju Breien.
Norští filmaři pak často pracovali
bud' pro televizi nebo v reklamě, popřípadě v dokumentárním
filmu, protože možnost a příležitost věnovat se filmu na plný
úvazek měl jen málokterý. Kromě nevelkého mnořstvá hraných
filmů byly v Norsku na dobré úrovni filmy dokumentární, např.
dokumenty Thora Heyerdahla Ve znamení Kon-Tiki. Zrovna o
něm a jeho výpravě před nedávnem vznikl zajímavý celovečerní
film Kon-Tiki - Severský filmový podzim nám jej tu představil.
Finská kinematografie nelpí na
zobrazování válečných úzkostí, naopak se pouští do přírodních melodramat,
v nichž je nejčastěji k vidění nějaká lepá děva sedící na
břehu jezera a smáčející si tvář v slzách kvůli svému
nemanželskému dítěti. V sedmdesátých letech se přitvrdilo a na
svět se dostal film Země je hříšná píseň pojednávající
drsně o poněkud animálním životě a lásce mladé dívky; lidská
pudovost je zde zobrazena ve své nevětší prostotě a dost často
i hnusotě.
Nejznámějším islandským režisérem
je Friðrik Þór Friðriksson. Debutový film Děti přírody mu
vynesl nominaci na Oscara! Jinými úspěšnými snímky se staly
filmy Dny kina a především Andělé všehomíra.
Ukázka z filmu Andělé všehomíra
A teď se podívejme na zoubek švédské
kinematografii. Švédové v meziválečném období částečně
přejímali západní vzory s větším či menším úspěchem,
točili filmy s jistou dávkou mystické romance a s demokratickým
podtextem, čerpali samozřejmě ze svých ság a bájí, a tím
pádem neopomínali ani zdůraznit krásu a krutost přírody.
Tehdy bychom zastihli v plné práce
dva zásadní skandinávské filmaře - zmíněného Victora
Sjöströma (který bude mít v budoucnou zjevný vliv na Ingmara
Bergmana) a Mauritze Stillera. Byli hlavními režiséry švédské
společnosti Svenska filmindustri, pro kterou je objevil Carl
Magnusson; jsou to jména, která jistě ještě někde potkáte,
pokud budete po historii filmu dál pátrat. Řadily se k vůdčím
osobnosti 20. let, pod jejich taktovkou vznikly filmy jako Poklad
pana Arna (1919, Stiller), Gösta Berling s Gretou Garbo (mimochodem,
společnost Svenska koupila práva na adaptace všech děl Selmy
Lagerlöfové), nebo Vozka smrti (1920, Sjöström), velmi úspěšný,
jeden z nejvýznamnějších němých snímků vůbec.
Ukázka z Mauritze Stillera
Pak ale pana Stillera, Sjöströma i
uhrančivou Gretu Garbo pohltil Hollywood a točilo se v podstatě
pouze pro lokální potřeby. Ke zmrtvýchvstání došlo až po
druhé světové válce s příchodem Ingmara Bergmana na plac.
Po šoku z II. světové války se opět
začíná filmovat. Zatímco je pro Dánsko proti původnímu
postavení toto dějinné údobí spíš časem příslibů a
doufání, Švédsko se vrací na mezinárodní trh. Za zmínku
rozhodně stojí jméno Arne Sucksdorf, jenž skoro s dokumentární
přesnosti filmuje své okolí, ať už jde o hemžení se ve
Stockholmu nebo nedotčenou přírodu. A v roce 1951 převedl Alf
Sjöberg na filmové plátno Slečnu Julii, typický švédský
filmový námět.
Zlomovým rokem se stal rok 1957, kdy
se na filmovém festivalu v Cannes promítala Sedmá pečeť Ingmara
Bergmana. Bergman tehdy nebyl žádným začátečníkem, měl za
sebou už téměř dvacítku různých filmů a pokusů.
Bo Widerberg si ale Bergmana vzal na
paškál, protože Bergman v podstatě pohltil tehdejší filmovou
scénu. Wideberg se chtěl vybojovat prostor pro novou generaci,
protože jméno režiséra Sedmé pečeti a bezpočtu dalších filmů
se stalo takřka synonymem pro švédský film a vlastně jím stále
tak trochu je. Bergman podle Widerberga zobrazoval lidi jako
usoužence v dialogu s Bohem; sám tvrdil, že by film měl podávat
reálný obraz. Pokud tedy jste milovníky krásného obrazu, pak
byste se na tato jméno měli zaměřit. Z Widerbergovy tvorby zkuste
například Elvíru Madiganovou, příběh lásky provazochodkyně a
oficíra, kde se mluví jen pomálu, protože všechno dostatečně
vyjadřuje hudební kulisa.
Bo Widerberg spolupracoval s kameramanem Janem Troellem. Ten se později pustil i do režírování, ale dodnes si většinu scén točí sám. Troellovi Vystěhovalci vás zase uvedou
do doby, věku devatenáctého, kdy se Švédové vydávali hledat
štěstí do Ameriky. Krásný je ale i snímek Věčné okamžiky
Marie Larssonové pojednávající o životě jedné ženy, které
výhra fotoaparátu změní pohled na svět.
Na provokatéra Vilgota Sjömana také
nesmíme zapomenout. Jeho filmy se nevyhýbají všemožným až
skoro pornografickým narážkám (ale pozor, o žádnou pornografii
vlastně vůbec nejde), vysmívají se tradiční morálce. Sjömanovo
jméno je známé ve spojení s dvoudílným fiktivnědokumentárním
snímkem Jsem zvědavá, kde ukazuje, že otevřenost švédské
mládež se odráží nejen v sexuání rovině, ale také v postoji
ke světu a politických názorech. V poměrně otevřeném a tehdy
šokujícím snímku zazářila Lena Nyman a sám režisér tu hraje
jednu z vedoucích postav, sám sebe. Krátkou scénu tam má mimochodem i Olof Palme, což tehdy také poněkud pobuřovalo.
Dnes je v zahraničí švédská
kinematografie reprezentovaná řadou tvůrců z bývalého okruhu
Bergmanových spolupracovníků. Byli to třeba kameraman Sven
Nykvist, Max von Sydow a Erland Josephson a herečky Bibi Andersson
nebo Liv Ullmann.
Z režisérů, kteří se rozhodli se vydat do
světa, uspěl Lasse Hallström. Filmy Co žere Gilberta Grapea,
Pravidla moštárny nebo Čokoláda jistě znáte. Ještě než
odešel, ale natočil film Můj život jako pes, ten je ještě
švédsky, a patří ke klenotům švédské kinematografie.
Na koho ještě nesmíme zapomenout je
Roy Andersson. Režisér, jehož poněkud groteskní filmy chytnou za
srdce, protože bez příkras pojednávají o lidství. Naprostým
obligatoriem jsou Písně z druhého patra a volně navazující Ty,
který žiješ.
Bergmanem současnosti je někdy
nazýván Lukas Moodysson. Jeho filmy oscilují mezi experimentem a
náladotvorným filmem. Lukas Moodysson prostě rád zkouší nové
věci. Zatímco Fucking Åmål nebo Společně jsou docela milé
filmy o dívčí lásce a hippiesáckém období ve Švédsku, Díra
v mém srdci, Lilja 4-ever nebo Container ve vás asi zanechají jistou pachuť. I
Moodysson ale pronikl do Ameriky, natočil tam Mamuta s Gaelem
Garcíou Bernalem. Jeho posledním filmovým počinem je snímek o
dětských punkerkách We are the best!
Filmů, které stojí za to, jsou
mraky, a každý rok vzniká spousta dalších zajímavých snímků.
Momentálně si tedy asi pod pojmem severský film velké procento
lidí představí Lisbeth Salander, ale věřte, že pokladnice
filmová toho skrývá mnohem, mnohem víc!
Žádné komentáře:
Okomentovat