Ženy na švédském pracovním trhu decentně v číslech

V jednom z posledních dílů jsme vysílali o rovných příležitostech a zmínili jsme taky ženy na pracovním trhu ve Švédsku. Pokud jste vysílání zmeškali, neplačte a čtěte!

Švédsko je země, jejímž se synonymem se dost často zdá být právě rovnoprávnost. Na to jsou přece Švédi vysazení, proto si přece taky do novin úspěšně závadí androgynní zájmeno hen? Jenomže i takové Švédsko si ke své rovnoprávnosti muselo najít cestu. Že se ženy začaly hlásit o svoje práva koncem 19. století a postupem času tenhle boj nabýval na síle a vlastně ještě pořád neskončil, to asi není třeba zdůrazňovat.

- Nikdo by nebyl radši než já, kdybychom vám mohli zvednout plat!
- Ale jo, byl! Já!
www.aftonbladet.se

Švédsko je takzvaný welfare state, propagující ideu státu jako jednoho velkého společného domova pro všechny. Pokud má takový stát pořádně fungovat a držet se své vize, musí zohledňovat taky ženskou roli. Nepominutelnou úlohu v tomto směru hráli manželé Gunnar a Alva Myrdalovi. Vnímali děti jako budoucí potenciál, pracovní sílu. A aby děti vyrostly v produktivní pracující, je potřeba usnadnit situaci také matkám, protože jejich mateřská úloha má přece státní význam.

Švédsko totiž nebylo nijak zvlášť dotčeno událostmi druhé světové války, a tak mohlo začít exportovat. Jenomže k tomu jsou samozřejmě potřeba pracovní síly. Proto také Švédsko otevřelo hranice a proto také začalo lákat ženy z domácností.

V 50. a 60. letech fungovala půlroční mateřská, k níž ty matky, které zároveň chodily do zaměstnání, dostávaly přídavek za dalších 90 dní. Ženy tak de facto měly motivaci chodit do práce a zároveň nehrozilo, že by tím nějak utrpěla péče o děti. Postupně se začala rozvíjet a formovat idea dvou živitelů rodiny – ženy a muže. V 60. letech se výrazně zvýšil podíl žen na pracovním trhu v porovnání s minulostí. A v roce 1971 bylo zavedeno dvojité, separátní danění. To byl další krok k tomu, aby stát motivoval ženy ke vstupu na pracovní trh. Pokud totiž žena zůstala doma, musel muž pracovat s přesčasy, aby obě dvě daně zvládl. Pokud chodili oba dva do práce, bylo pro ně mnohem jednodušší se s daněmi nějak poprat. V té době taky začalo vznikat množství různých“domovů“: domovy pro staré lidi, školky (pracující matky musely někam umístit svoje děti). Spolu se zavedením zmíněné daně a zavedením rodičovské a mateřské dovolené se jednalo o ty nejzásadnější právní změny na poli pracovním, změny k dobrému, samozřejmě.

Situace ovšem ani teď není až tak černobílá, byť v porovnání s možnostmi české ženy je na tom ta švédská báječně. Ženu totiž bude asi vždycky trochu brzdit všeobecný předsudek a očekávání, že jednou bude chtít mít děti a tím pádem klesne její produktivní hodnota. Švédsjé ženy prý v průměru vydělávají asi o 15 % méně z toho, co na stejném postu vydělává muž. Tím pádem i ženy ve Švédsku vydělávají méně. Typicky ženským odvětvími na švédském pracovním trhu je zdravotnictví, ošetřovatelství a domácí péče, učitelství, účetnictví a různé administrativní pozice typu sekretářky (pro zajímavost - tuto pozici zastávají asi 3 % mužů). Naprosté minimum žen pracuje v dřevařství (je to pouhé 1 %) a řídí nákladní auta. O něco vyšší počet je jich pak ve stavebním průmyslu. Vyrovnané pozice mají ženy a muži v gastronomii, vyvážené množství žen a mužů pracuje jako doktoři a vysokolští profesoři.

Zkrátka a dobře proto, že pracují v méně vydělávajících sektorech, a také proto, že často pracují na zkrácený úvazek – z rodinných důvodů. Mnohem častěji odcházejí na rodičovskou dovolenou (na rodičovskou odchází průměrně asi 24 % mužů), což příjem taky poněkud zkrouhne. Je zajímavé, že v roce 2000 sdílela rodičovskou dovolenou asi 4 % rodičů, v roce 2013 už to bylo celých 13 %. Tato statistika pak dobře koresponduje s překvapením a nadšením české ženy, která ve Švédsku za den potká několik mužů tlačících kočárek s miminkem.

Na závěr tohoto lehce statistického příspěvku ještě dodejme, že v Norsku je uzákoněno, že ve vedení firem musí být zastoupeno aspoň 40 % žen. Švédsko tuto otázku ještě tak docela nevyřešilo. ale je častým bodem volebních kampaní. Tak směle do toho, Švédi!

Kousek švédské poezie aneb Bruno K. Öijer

Možná jste to jméno už slyšeli. Öijer, beatník, zvláštní přednes! A pokud ne, přišla ta správná chvíle na seznámení!

Bruno K. Öijer bohužel do jazyka českého přeložen nebyl. To je věčná škoda, protože tento pán patří rozhodně mezi výrazné poéty severu. To dokládá i řada různých literárních cen - namátkou Bellmanpriset, Sveriges Radios Lyrikpris nebo Carl Emil Englund pris.
Debutoval začátkem 70. let a společně s dalšími tehdy tvořil v rámci básnické družiny Vesuvius, která se vymezovala vůči subjektivismu v poezii a modernismu. Šlo o jakýsi protest proti pomalu nastupující uniformitě v umění, snažili se tedy vnést do soudobého básnictví nové prvky. Bruno K. Öijer je takovou švédskou verzí beatnické poezie.

Na stránkách nakladatelství Wahlström och Windstrand píší o Öijerovi takto:
Extáze, zoufalství, pocit zmaru. Dechberoucí nádhera a zraňující krása. Černý anděl, šaman. To jsou slova, která si může spojit se jménem tohoto věčného rebela. Bruno K. Öijer je dnes ale především básníkem světové úrovně. Moderní klasik s romantickými kořeny.

Věčného rebela si ale nejspíš zapamatujete především díky jeho specifickému způsobu recitace. Öijer hodně dbá na melodickou stránku věci, často protahuje slova, odmlčuje se, čímž jim dodává na naléhavosti. Někdy je způsob jeho přednesu srovnáván s rockem. Inu, posuďte sami! Báseň se jmenuje Du fick aldrig veta.

A pro ty, co tímto jazykem nevládnou a chtěli by mít aspoň trochu představu, o čem báseň je, přikládáme Anežčin překlad :)

Nikdy se nedozvíš
že kdy jsi odešla, spočinul jsem
u tvého otisku v trávě, kde jsi ležela
přejel jsem rukou
po slehlé trávě
a jako bych lpěl a záleželo mi na tvé vzdálenosti víc
než jsem lpěl a záleželo mi na tobě samé
jako by už nic nebylo jako dřív
když ses vrátila
pronikla jsi
narušila jsi sílící bolest
a nikdy se nesmíš dozvědět, jak něžně a přitom rozhodně
jsem promlouval ke tvému stínu na trávě
jako bych už tehdy pro tebe truchlil
jako bych se pokoušel se smířit
s tím, co čeká nás všechny
a že cenou za lidské poznání
je pocit osamění
jenž už od počátku ničí a popírá
víru ve věčnou lásku

Hans Christian Andersen oslavil narozeniny!

Kdo by neznal srdceryvné pohádky Hanse Christiana Andersena! Světoznámý pohádkář se narodil 2. dubna 1805 a zemřel 4. srpna o 70 let později. Vzpomeňme na něj tedy trochu!

Hans Christian pocházel z chudé rodiny žijící toho času v Odense. Rodinné poměry byly neradostné: matka byla pradlena propadla alkoholu, otec švec, dědeček místní podivín, nevlastní sestra šlapala chodník. V jedenácti letech musel začít pracovat, protože otec zemřel a rodina tak přišla o živitele. Malý Hans Christian si tehdy vytvořil svůj vlastní svět - hodně četl (jeho oblíbencem byl Shakespear) a propadl loutkovému divadlu. Později se snažil prosadit jako loutkoherec v Kodani, bohužel neúspěšně. V Kodani ale potkal člověka, který do života mladého herce významně zasáhl. Vydobyl mu totiž stipendium krále Frederika VI. a Hans Christian tak započal studia na gymnáziu ve Slagelse, nutno dodat, že nepříliš úspěšně. O tom pohádkářově životním období ostatně vznikl zajímavý film  - Mladý Andersen.

V roce 1822 vydal Hans Christian Andersen první knihu - Duch v Palnatokově hrobu. Literární prací se ale ještě dlouhá léta nebyl schopen uživit, a tak žil více méně z podpory a darů ostatních. Ve 40. letech se mu začalo dařit lépe, napsal celkem více než 150 pohádek. Pohádkový žánr však nikdy nepovažoval za plnohodnotný, byť zrovna pohádky jsou tou nejznámější a nejoblíbenější částí jeho práce.

Hans Christian byl bezpochyby komplikovaná osobnost. Snad kvůli svému původu úpěnlivě dbal na svůj vzhled, velmi mu záleželo na uznání, a těžko proto snášel kritiku. Jako dítě propadal záchvatům vzteku  a leckdy jednal až necitelně. Nikdy se zcela nevyrovnal se svojí homosexualitou, a také odmítal jakékoliv fyzické sblížení ať už s ženou, či mužem. Někteří jej také považují za pedofila. Jeho pohádky ostatně také nejsou nijak zvlášť veselé. Často končí špatně, hlavní hrdinové něco hledají, touží po něčem nedosažitelném a jsou nešťastní. Že se v nich Andersenova osobnost odráží, je tedy nanejvýš zjevné.

Oblíbený pohádkář zemřel v roce 1875. Jeho pohřbu, v den, který byl prohlášením dnem národního smutku, se účastnil dokonce i král Kristian IX.


Obrázek: http://www.theguardian.com/books/2012/dec/13/hans-christian-andersen-first-fairytale